Taky znáte ten pocit… ,,STOP! Dál takhle ne! Chce to změnu!” Tak jo! Jenže… to se snadno říká, ale hůř dělá. Zprava ani zleva žádný manuál. Nevadí. Inspirujte se tady…
No super. Mám v sobě zaseknutý přehrávač, který jede stále dokola text songu ,,Život je změna”.
Že bych místo rehabilitace začala psát pro svého muže texty nových písní? A on je pak vyšvihl při koncertu na pódiu?
Ne, ne, tudy cesta nevede. Možná tak do růžových zámků v ženském světě.
,,Holka, buď v realitě. Nohy na zem!”
Jdu radši uklidit koupelnu. Třeba hra na záchod-bábu zabere a píseň s textem „Změna je život…“ se přetrhne.
Drhnu umyvadlo, vanu, WC o stošest… když v tom…jooo, to je ono! Docvaklo mi to! Vrátil se ke mě starý, známý pocit.
A přesně právě tam může být zakopaný pes!
Teď ať hlavně nezvoní telefon! Nic po mně nechtějte! Stejně bych ho nevzala. Chci čas pro sebe. Vyhlašuju komerční přestávku!
Potřebuju si roztřídit myšlenky a pocity.
A už si vzpomínám…
Včera, když jsme vraceli mužovo kluky jejich mamince, ohlásil se ten starý, známý pocit…
Prevít jeden…
Stažený žaludek jako šutr.
Stav, kdy lapáte po dechu jako ryba na suchu…
A po zdolání schodů do 3. patra jste zralí na plicní ventilátor. Srdce buší na poplach a pusa sevřená, jako kdyby vám ji omylem zašili na operačním sále.
Moje oči sledují jako křivky na radaru vztek mého muže, který se drží silou vůle, aby zachoval klid a nespáchal zločin. (Dodávám, pro mě by to byl ten nejúžasnější padouch na světě.)
A ze dveří se tradičně ozve pravidelná vysílací relace ,,O neschopných“. Dělo-hovínko stroj po nás střílí jednu porci nálože za druhou. Předáváme děti. Odcházíme. Dveře bytu se zavírají. Palba přestává.
Vydechuju jak po maratónu. Přichází fáze rekonvalescence. A takhle je to týden co týden.
S opakujícími situacemi se sice stáváte zdatnější v samoléčbě následků, ale…
TO MĚ NEBAVÍ!!! Je to stres jak… však-vy-víte-co
Ruku na srdce. Známe to všichni. Stresovou situaci. A nemusíte se kvůli tomu ani rozvádět.
Stačí třeba jen kontrola u lékaře, cesta do práce, když víte, že vás něco nemilého čeká, cesta na úřad…
Určitě znáte ten nepříjemný pocit, když se ve stresující situaci NEMŮŽETE pořádně nadechnout.
Co s tím?
Jejda, to bude dnes doma uklizeno :-). Znám se dobře.
Jakmile tlačím na pilu, kloudnou myšlenku nevytlačím.
Jdu radši něco dělat (jasně že uklízet) a vzpomenu si přitom na moudrost pořekadla: ,,Trpělivost růže přináší.”
Když na věcech nelpím, poodstoupím od nich, přijdou.
A hele… přišla i odpověď…
Hlavou mi proletěla vzpomínka na našeho pana profesora z VŠ.
Kolikrát já ho v duchu proklínala. Jogín jeden bláznivý… Proč nám to tady vlastně říká. Co to po nás chce za cvičení… opruz, nuda..
Pane profesore, dlužím vám ze srdce velkou omluvu.
Vy jste moc dobře věděl, že sázíte dobře a semínka jednou vyklíčí.
Popíšu vám tady jeden z jeho úžasných cviků.
A věřte, nevěřte, nemusíte být žákem kouzelnické fakulty. Ten cvik skvěle pomáhá a účinkuje.
Vím, o čem tady mluvím. Bez práce nejsou koláče a kecy jsou v kleci. Takže vyzkoušeno, otestováno, použito na vlastní kůži. Pan profesor si tehdy fakt nevymýšlel.
Cvik jsem pravidelně pár dní trénovala.
A při nejbližší stresové situaci… při následujícím předání mužových dětí… jsem si těsně před tím cvik zacvičila… a helemese…
Žádný stres. Líp se mi dýchá. To mě neskutečně baví!
Mám z toho radost!
A jak to dopadlo u dveří?
Žádná ryba na suchu lapající po dechu. Žádný adept na nové plíce.
Jo, prostě mladice co zvládla stresík a vypětí s PLNÝM DECHEM!
A přitom všem jsem v sobě vnímala radost, nadhled, lásku a pochopení.
Těch 5 minut na cvičení toho cviku kdykoliv během dne za to rozhodně STÁLO a STOJÍ.
Říká se: ,,Před tím, než něco uděláš nebo řekneš, tak se 10x zhluboka nadechni.”
Já ten cvik dělám JEN 3x.
Zkuste to taky.
Dvě mouchy jednou ranou!
Zvládnout stres a dobře u toho dýchat jen pomocí tohoto cviku:
Účinek:
Provedení:
Opakování:
Moje zkušenosti:
Zkušenost z mojí praxe fyzioterapeutky:
A já už jen dodám na zopakování:
A pak i drobná změna dokáže zlepšit váš život. Vyzkoušejte.